Komunikace mezi rodiči a dětmi

Správná komunikace mezi lidmi je velice křehká a její zvládnutí vyžaduje dlouhodobý trénink. Její nezvládnutí bývá hlavním důvodem nedorozumění, každému z nás se už určitě stalo, že něco řekl a druhá strana ho nepochopila. Byly z toho potíže a teprve s odstupem času se zjistilo, že se jednalo o pouhé nedorozumění. Vznikají tak problémy mezi dospělými, ale ještě větší škody může nesprávná (nebo v horším případě žádná) komunikace napáchat ve vztahu mezi rodičem a dítětem.

Staré přísloví praví, že žádný učený z nebe nespadl. Všichni se neustále učíme a platí to i v komunikaci mezi námi a dětmi. Každý rodič by si měl uvědomit, že toto učení se komunikaci je pro něj dobré, a měl by z něj čerpat zkušenosti. Nikomu přece není jedno, jak komunikuje s dítětem, nechce opakovat svoje chyby.

V komunikaci rodič i dítě používají komunikaci verbální (slovní) a neverbální (mimoslovní). Komunikace neverbální je starší. Mnohdy jejím prostřednictvím rodič komunikuje a často neví, jak to působí na jeho dítě. Je to taková komunikace, kdy dospělý zvedne obočí, vztyčí prst, stoupne si s rukama v bok, usměje se, pohladí… Tyto prvky v dítěti vyvolávají určitý pocit.

V mnoha případech je potřebné, aby tato mimoslovní komunikace byla doplněna ještě slovy, aby jí dítě dobře porozumělo a aby byl rodič pro dítě opravdu „správně čitelný“. Pokud by tato mimoslovní komunikace mezi rodičem a dítětem nebyla, byli by jistě děti i sami rodiče velmi ochuzeni.

Mimoslovní a slovní komunikace má však souznít ve vzájemné jednotě. Pokud se totiž rodič usměje na dítě, dá ale ruce v bok, povytáhne obočí a řekne pokárání přísným nebo ironickým tónem, může z toho dítě mít smíšené pocity. Často totiž na něj působí více a negativně tón hlasu, postoj rodiče a jeho mimické vyjádření než kladné slovní vyjádření.

Pravidla pro slovní komunikaci mezi rodičem a dítětem

Velmi důležitá je jednota v komunikaci mezi otcem a matkou dítěte. Pokud se rodiče neshodnou, může se stát, že způsobí zmatek a nejasnost ve vzájemné komunikaci mezi nimi a dítětem. Navíc pokud dítě bude už s takovou komunikací mít zkušenost, do budoucna se může stát, že toho bude využívat a zneužívat. Pokud mají rodiče rozdílný přístup k dané věci, mají si nejprve o tomto promluvit mezi sebou. Pokud se neshodnou na stanovisku, mají se také domluvit, co budou dítěti dovolovat a co bude druhý rodič respektovat.

Komunikace má být jasná. Rodič má jasně vyjadřovat, co se mu líbí, z čeho má radost, co se mu nelíbí. Lepší je tedy slovní sdělení, otevřené, stručné a jasné.

Důležité je mluvit (a ne si myslet nebo domýšlet). Pokud rodič přijde domů ze zaměstnání a má špatnou náladu, má o tom dítěti říct. Krátce, ale vyjádřit své pocity. Dítě pak není zmatené v tom, že ono samo něco provedlo, a proto má rodič špatnou náladu.

Mluvit o zážitcích, prožitcích. Velmi prospěšné a budující vzájemný vztah mezi rodičem a dítětem je určitá vzájemnost v prožívání. Tuto vzájemnost se učí dítě už od svého nejranějšího věku. Děti i rodiče jsou různí, někdo je víc komunikativní, někdo méně. Někdo si delší dobu schovává své pocity, někdo vybuchne hned. Pokud se rodiči zdá, že dítě nechce komunikovat, je tedy zřejmě víc uzavřené, má začít rodič. Má dát nahlédnout dítěti do svých prožitků, do toho, na co se těší, z čeho má radost… Tímto způsobem může dítě přivést k tomu, že i ono se svěří se svými zážitky.

Dítěti se nevnucovat, ale nabízet vzájemný kontakt v komunikaci. Rodič sleduje, že dítěti zřejmě něco je. Přijde ze školy zamračené, zachmuřené. Pokud rodič začne za dítětem chodit a nutit ho, aby řeklo, co se stalo, může se stát, že se dítě ještě víc zachmuří a neřekne nic. Stejně špatná reakce by mohla pro dítě být i nevšímání si ho. Lepší podle mého názoru je konstatování: zdá se mi, že se ti něco stalo, podle mě nejsi ve své kůži. Až budeš chtít, jsem tady, přijď mi říct, co se děje.

Důležitý je vzájemný čas. Dát přednost komunikaci před televizí, hrami nebo počítačem. Pokud se nějaká věc nevyjasní, může mít v budoucnu negativní vliv na vzájemné soužití mezi rodičem a dítětem. Bude stále v nějaké míře v člověku ukrytá, nebude ale vyřčená.  

Otevřenost pro kritiku. Pokud s něčím rodič nesouhlasí, má to dítěti říct. Má mluvit sám za sebe, ne dítě obviňovat. Čili: vadí mi to a to, nechci aby se to příště stalo, co pro to uděláme, aby to příště bylo jinak, chci ti pomoct… Pokud dítě nebude slyšet na své chování a své činy kritiku, nebude s ní mít zkušenost do budoucna a bude pak pro něj velmi náročné ji v budoucnu akceptovat. Kritiky by se neměl bát ani rodič ze strany dítěte. Pokud mu chce dítě říct, že byl někdy nespravedlivý, křičel na něj neprávem, je to informace, kterou se nemá rodič bát přijmout. Samozřejmě, že tato kritika nemá být jednostranná jen ze strany dítěte směrem k rodiči. Rodič je ten, který dítě učí, naviguje, ukazuje mu správný směr v životě.

Rodič má být v některých chvílích v komunikaci kategorický. Je to v případě, kdy mu dítě lže, nesplní to, co na 100 % slíbilo, že to tak bude… Lež se toleruje ze strany dítěte do věku pěti let. Do tohoto věku se předpokládá, že se spíše jedná o fantazijní sdělení dítěte. I do tohoto věku má však rodič dítě informovat, zda to, co říká, je pravdivé či ne. Po pátém roce se lež objevuje jako projev dítěte, který znamená, že se dítě chce něčemu vyhnout nebo naopak získat svým tvrzením nějakou výhodu, ze které bude těžit.

V některých případech je zapotřebí s dítětem právě víc mluvit. Dítě začne například lhát, protože si myslí, že ho tímto způsobem budou rodiče více respektovat, mít ho víc rádi. Bude tak v jejich očích hodnější, lepší. Rodiče by však měli nastolit pravdivou komunikaci mezi nimi i dítětem. Pokud rodič zjistí, že dítě lže, má se nejdříve zamyslet, jaký k tomu má důvod. Toto zamyšlení má být před tím, než se začne zlobit, křičet, vyhrožovat. Pokud může lež souviset s tím, že si dítě myslí, že tak víc uspěje u rodičů nebo zaujme spolužáky ve škole, má rodič hledat, jak tento názor dítěte změnit. Čím jiným může dítě vyniknout.

Komunikace má být otevřená a pravdivá i pro sdílení obtížných nebo delikátních věcí. Dítě má vnímat, že je v rodině takové ovzduší, že se nemusí bát se zeptat i na obtížné, tzv. ošemetné věci. Např. jak vznikají děti, co je po smrti člověka, co je to joint, co to znamená, že je někdo homosexuál… Tím, že dítě nemá strach se zeptat v domácím prostředí na tyto věci, dává najevo, že rodičům důvěřuje. Že vnímá rodinné prostředí jako to, kde pocit bezpečí a jistoty mu dá možnost vyslechnout jasnou odpověď na jeho otázky.

Především v období puberty dítěte je důležité vyvarovat se v komunikaci povýšeného mentorování, hrozeb nebo příkazů ze strany rodiče. Je zapotřebí, aby dítě vnímalo, že ve vzájemné komunikaci existuje mezi ním a rodičem vzájemný respekt. Tento respekt se projevuje v tom, že rodič počká, až dítě domluví. Tak učí i dítě, aby počkalo, až domluví rodič. Rodič se má vyvarovat hrozeb. Pokud je používá, když je dítě malé, možná mají v očích rodiče ještě nějaký smysl. Asi známe některé rodiče, kteří dítěti hrozí a říkají: když neposlechneš, odnese si tě čert. Nějakou dobu to má možná důsledek pro dítě, že je klidné a poslušné. Náročné je to ve chvíli, kdy stejně čert nepřichází a dítě pozná pravdu.   

Pokud rodič používá hrozbu ve starším věku, měl by ji splnit. Pokud tedy dítěti vyhrožuje, že nepojede s rodiči k moři, jestli dostane na vysvědčení trojku, měl by to splnit. Jinak nebude mít tato výhrůžka žádné opodstatnění, bude planá.

Pokud rodič řekne něco, co nechce dál splnit, nemá se bát říct, že jeho rozhodnutí bylo unáhlené, nebylo založené na reálném základě, bere ho tedy zpět. Místo výhrůžek by byly daleko lepší ve vzájemné komunikaci konstruktivní příklady řešení. Např.: nedaří se ti matematika, jak ti s ní mám pomoct, co konkrétně ti nejde, co s tím uděláme…

Kdybych tedy měla konkretizovat v bodech, co je dle mého názoru důležité pro vzájemnou komunikaci mezi rodičem a dítětem, jsou to tyto body:

  • čas pro komunikaci
  • vzájemná otevřenost
  • vzájemný respekt
  • nebát se mluvit o náročných věcech
  • učit se mluvit sám za sebe
  • neosočovat druhého
  • nepovyšovat se nad druhým
  • mluvit konkrétně, k věci
  • nebát se používat kritiku
  • dítě chválit za konkrétní věci

Autor: PhDr. Ilona Špaňhelová