Jak mluvit s nemocnými, umírajícími a pozůstalými

Většina lidí hovoří o tom, že místo toho, aby v té chvíli blízcí a kamarádi byli ještě blíž a člověka podporovali, mají spíše tendenci  se stáhnout. Myslím si, že je to proto, že v naší společnosti nejsme se smrtí konfrontováni tolik, jako byli lidé dřív. Smrt nebereme jako přirozenou součást našeho života a nejsme zvyklí o ní mluvit. Většina lidí umírá sama, v nemocnici za plentou a společnost se pravděpodobně i z toho důvodu chová, jako bychom byli nesmrtelní nebo si do hrobu či na onen svět mohli vzít majetek, který za života nashromáždíme. Pak je jasné, že při přímé konfrontaci se smrtí utíkáme. Nevíme, jak se chovat, co říkat, nechceme se jí zabývat. Zavíráme před ní oči.

Nebojte se hovořit s tím, kdo umírá, či s tím, komu někdo zemřel (ať už to bylo narozené či nenarozené miminko, dítě, rodič, manžel atd.). Nesnažte se říkat za každou cenu něco moudrého, tvářit se, že víte, jak se máte chovat nebo říkat omleté fráze o tom, že čas všechny rány zahojí nebo přesvědčovat umírajícího o tom, že neumře. Buďte upřímní a mluvte o tom, co opravdu cítíteNebojte se říct, že vlastně vůbec nevíte, jak můžete dotyčnému pomoct a že nevíte, jak správně reagovat na to, co říká. Nebojte se říct: „Víš, já vlastně vůbec nevím, co Ti mám říct.“ Řekněte mu, že ho máte rádi, myslíte na něho (pokud je to pravda) a ať si sám řekne, jak mu můžete pomoct. Pokud nejste schopni dojetím mluvit, postačí ho obejmout, či ho chytit za ruku nebo pohladit a podívat se mu do očí. To je mnohokrát cennější než tisíc slov. Láskyplné doteky v naší společnosti chybí a přitom jsou tolik léčivé.

Nebojte se plakat

A hlavně dotyčnému naslouchejte. Zeptejte se ho, zda chce mluvit o tom, co prožívá a nechte ho mluvit. Nebo můžete společně mlčet. Můžete taky společně plakat. Nebojte se svých ani jeho emocí, pláč uvolňuje a očišťuje a může být také velmi léčivý. Občas se mi stávalo, že mě příběh klientů a jejich rodinných příslušníků dojal natolik, že když vyprávěli a plakali, tak mi do očí také vstoupily slzy. Nebrala jsem to jako profesní selhání, ale jako projev lidskosti a účasti. Tato chvíle nás většinou velmi sblížila a bylo vidět, že se jim ulevilo již samotným vypovídáním. Proto i pokud jste profesionál a pracujete s lidmi, kteří vám vyprávějí své těžké životní příběhy, nebojte se být lidmi a projevit, že i vy máte emoce, soucítíte s nimi a taky občas nevíte, co máte říct. Nejsme stroje a nemusíme mít na vše v životě odpověď.

Ty nikdy neumřeš!

Když pracujete se starými lidmi, kteří vědí, že je brzo čeká smrt, točíte se okolo tohoto tématu velmi často. Lidé, kterých se smrt bezprostředně týká, o ní chtějí často hovořit. Většinou však není nikdo, kdo by je vyslechl. Všichni svému příbuznému řeknou, ať na to nemyslí, že přece ještě neumírá. Anebo ještě horší a také velmi oblíbené „ty nikdy neumřeš“! Umírající pak zůstávají se svým strachem a prožitky sami. Vyslechněte je proto, prosím, pokud chtějí mluvit o smrti. Zlatým pravidlem ale je, že toto téma nastoluje umírající. On ho otevírá a my nasloucháme. Nikdy neuděláme chybu, když zareagujeme tak, že se zeptáme, co cítí a co prožívá. A budeme mu s účastí  naslouchat. Opět můžeme reagovat tak, že řekneme, co opravdu cítíme. Můžeme mu říct, že máme taky strach, ale že se tu pro něj budeme snažit být až do jeho poslední chvíle. Opět říkáme jen to, co je pravda.

Zařízení pohřbu

Starší senioři mají často potřebu zařídit si dopředu pohřeb a opatřit všechny věci okolo. Buďte jim při tom nápomocni a neodrazujte je od toho. Je to pro ně důležité a pomáhá jim to se se smrtí vyrovnat. Máte v rodině staršího seniora a rozhodujete se, zda o něj zvládnete pečovat doma nebo je pro něj vhodnější péče v zařízení typu domov pro seniory? Zde najdete informace, podle kterých se můžete rozhodnout. 

Smrt je součást života

O smrti a životě nebudeme rozhodovat nikdy, i když se o to sebevíc snažíme. Smrt je přirozenou součástí života a my se jen můžeme naučit s ní a s našim zármutkem zacházet. Moc bych si přála, aby umírající a truchlící nebyli na své prožitky sami a byli vždy obklopeni milujícím, naslouchajícím a chápajícím okolím.

autor: Jana Prajznerová